Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem před čtyřmi lety spílal na „Dark Roots Of Earth“, tehdejší novinku slavných amerických thrashers TESTAMENT, bylo to z důvodu malé záživnosti materiálu a až přílišného spoléhání se na jistotu thrashmetalovou bez jakékoliv snahy se kamkoliv posunout. Byl jsem za to bit na holou řiť od našich věrných čtenářů, ale i přes ten Mordor, který jsem si prožil, se na mém úsudku ohledně tohoto alba do dnešních dnů nezměnilo zhola nic. A teď, když je má zadnice zahojená, je třeba nahlídnout na nový výlisek s názvem „Brotherhood Of The Snake“. Chuck Billy žehnej mi!
Ještě než se pustím do rozboru, rád bych letecky sesumíroval události, které se staly v oné čtyřleté odmlce. Tak předně, po rozpačité „Dark Roots Of Earth“ se v kapele nesla atmosféra dusna, což dvorní kapelník Erik Peterson demonstroval zprávou, že ani nedoufá v udržení momentální sestavy. Jak předpověděl, tak se také stalo a poroučel se z ní čtyřstrunník Greg Christian. Velká ztráta, chtělo by se říci. Na jeho místo byl však povolán mazák z největších – Steve DiGiorgio, který neměl žádný problém se začleněním do tohoto exkluzivního společenství. Vždyť také v TESTAMENT působil již v roce 1999, kdy si tato kapela sáhla na svůj tvůrčí strop.
Očekávání tak byla opět velká a velké bylo i namlsání po první vlaštovce, kterou se stala titulní skladba „Blotherhood Of The Snake“. Ta nebyla za titulní vybrána náhodou, je totiž po všech stránkách dokonalým zhmotněním dnešních TESTAMENT. Silný kalibr hned ze startu, jen co je pravda, a musím pokorně přiznat, že mi šla sanice okamžitě dolů. Hustý riffový nával s intenzitou skladeb z „The Gathering“ se špetkou melodiky z prostředního tvůrčího období navíc. Bezchybný úvod kombinující veškeré přednosti kapely – šťavnaté riffy mistra Petersona, masitou rytmiku dua DiGiorgio/Hoglan, virtuozitu Alexe Skolnicka a všestrannost vokálního projevu Chucka Billyho.
Po tomto tornádu přichází ke slovu singlovka „The Pale King“, demonstrující, že nejenom agresivitou je tato deska živa, a že je třeba zabloudit i do hájemství melodických hitů. A nutno dodat, že takové se nepíší každý den. Příklady nalezneme hned v následujících položkách. Překrásnými sóly prošpikovaná „Stronghold“ či přímo hymnickým refrénem vygradovaná „Seven Seals“ jako důkaz postačí. Pozitivním zjištěním je, že po strhujícím první polovině laťka nikterak neklesá. Taková „Nepture´s Spear“ dokazuje, že si Alex po letech opět dal dostaveníčko s múzou. Žádné bezhlavé honění hmatníků se tentokrát nekoná, sóluje mu to báječně a zcela samozřejmě.
Energie, chytlavost, brutalita, to všechno TESTAMENT mají. A mají cosi navíc. Je to především chuť napsat silné skladby a předat je posluchačům v co možná nejenergičtějším podání. V takovém, že budete chtít tuto hoblovačku slyšet stále znovu a znovu. Přesně toho, co této kapele před drahými čtyřmi lety chybělo, má v aktuální době přehršel. Je nadržená, vyhýbá se slabým místům, desku optimálně vyvážila po stránce dramatické. Ta končí zrovna ve chvíli, kdy se podobná hudba začíná zajídat i sebevětšímu jedlíku. Učte se, kluci z EXODUS. Snad jen ten zvuk mohl být méně profesorský. Jak by řekl náš místní hygienik Milda – zde by se hodilo trochu víc špíny. Zkrátka klasická práce Andyho Sneapa, líbivá, leč až možná trošku moc.
Pokud jsem tedy minule spílal, že kapela neudělala ani krok vpřed, že zcela zakrněla ve svém rybníčku, který začal trochu zasmrádat, mohl bych tak učinit i nyní. Ano, TESTAMENT neexperimentují, jen předkládají svoji vizi thrash metalu, jak si ji před lety definovali. Předkládají ji však v zabijácké formě, která je podpořena opojnou sbírkou skladeb. Anebo se zkrátka bojím jen o svůj zadek. Tak si vyberte.
1. Brotherhood Of The Snake
2. The Pale King
3. Stronghold
4. Seven Seals
5. Born In A Rut
6. Centuries Of Suffering
7. Black Jack
8. Neptune's Spear
9. Canna-Business
10. The Number Game
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.